Touhle horou jsem byl fascinován. Přitom zpočátku nepůsobila nijak
výjímečným dojmem. Na první pohled nijak
nevyčnívala nad ostatní hory pohoří.
Ale když jsem si jí tak po očku všímal
víc, přišlo mi, že je svým způsobem jedinečná...
Přiblížil jsem se k ní víc, jak jen
to běžné turistické stezky dovolují, a hltal všechna její úbočí, srázy, převisy
a snažil se dohlédnout až na vrcholek, skrývající se v oblacích.
Napadlo mě, jaké by to asi bylo, octnout
se až tam na vrcholku a celou tu horu si podmanit... Zjistil jsem, že mě ta
představa dráždí... Ta hora mě začala zajímat víc a víc.
Často jsem se zahleděl k tomu
vrcholku a občas tam nahoře zahlédl malilinkatou tečku. Nejsem první, koho ta
hora uchvátila. Ten nahoře si evidentně všiml dřív, že tahle hora je jiná, než
ty ostatní kolem...
Chodil jsem kolem a váhal. Pustit se
svahem nahoru anebo sednout na první vlak a mazat pryč ?
Ale hned je mi jasné, že když to ani
nezkusím, budu na to pořád myslet a pochybovat.
Taky se neumím jen tak vzdávat. Je-li něco
složité, neznamená to ještě, že je to zhola nemožné. Jak do toho ? Požádat o
oficiální povolení k výstupu ? To bych přeci nikdy nezískal, území je
přísně chráněno a pak ani nejsem s nějakými papíry kamarád.
Jít do toho načerno ? Vzít to nějakým
snadným rychlovýstupem ? Ne, to by nebylo ono. Je třeba nespěchat, kráčet
zvolna k vrcholu a s horou se sžívat, aby mě přijmula.
Mate mě ten mraveneček tam nahoře.
A jak tak chodím dole kolem, nahoře
zafoukalo, mraky nad vrcholem se na pár vteřin rozehnaly a ke svému úžasu
zjišťuji, že ten mraveneček nahoře vlastně není na úplném vrcholku. Možná si to
pro ty mraky ani neuvědomuje, možná ten poslední kousek cesty se mu zdál příliš
složitý a spokojil se s místem, na které došel.
A rozhodl jsem se. Vyrážím z té běžné
turistické cesty nahoru. Jde to lehce, mnohem lehčeji, než jsem čekal a během
chvilky jsem v základním táboře. Hora mě k sobě pustila. Ale jen do
toho základního tábora. Koukám nahoru, vrcholek je zase zahalen v mracích,
hledám cestu výš, ale snáší se mlha.
Mlha trvala řadu dní. Řada dnů váhání a
pochybností. Zabalit to ? Anebo vyčkat, jestli se jednou přeci jen nevyčasí ?
Vyčkám. Už jsem došel dost daleko. Až se vyčasí, uvidíme. Dolů to jde seběhnout
přece vždycky.
A jak zatím vždycky nějaká změna počasí
přišla, dočkal jsem se i teď. Přišlo nádherné slunečno a stoupám výš.Už to není
tak snadné. Terén je vratký a kluzký. Ale cepín, mačky a skoby jsem nechal
v základním táboře. Nechci té hoře ublížit...
Ale musím dobře vážit každý krok. Jediné
zaváhání, jediné uklouznutí a dostanu se zase kus zpět. A když došlápnu hodně
neopatrně, mohl bych spadnout až na tu turistickou cestu dole. A to se mi
nechce... Mám na zádech hodně těžký batoh, a ten se mě také snaží stáhnout
dolů.
Zvolna jsem došel do prvního výškového
tábora. Vzduch už je řidší, zadýchávám se.
Kouknul jsem se nahoru, co mě čeká.
K vrcholku jsem se sice přiblížil, ale zatím je stále ještě daleko. A
terén je navíc ještě neschůdnější. Takové množství komplikací na cestě dokázal
postavit do cesty jen osud s mimořádně dobrou fantazií – ledová pole se
střídají s ostrými převisy, široké průrvy s hromadami volného
kamení, vypadá to prakticky neprůchodně.
Nemohu počítat s pomocí žádného Šerpy, stojím tu sám a sám, přesně tam,
kde mi to vlastně hora sama dovolí.
A přece když zvednu oči nahoru, vidím tam
toho už ne mravenečka , ale vcelku jasnou postavu. Jak to ten člověk dokázal ?
Podíval jsem se zase dolů, obhlížím
terén.. No, je to jasné... Jestli to
vzal už odzdola tamhle kousek vpravo, tak měl cestu vcelku jednoduchou. Já se
ale vracet a začínat znova odzdola nemůžu.
Dýchám zhluboka a užívám si pocity
z toho místa, kam až jsem se dostal. I kdyby to už dál prostě nešlo, tak
to stálo za to. Dostávám z té výšky opojnou závrať.
A když se kouknu nad sebe – samotný
vrcholek je stále zahalen v mracích. Jaké to tam asi je ? A kolik těch
výškových táborů je ještě na cestě k vrcholu ? Nedojde mi dech ?
Neuklouznu ? Nepoženu se moc rychle ? Abych se taky ale neplazil až moc pomalu....
Zůstat na tomhle místě by bylo hezké.
Ovšem nedá se zůstat někde vprostředku cesty...
Spousta tajemství je zatím neodhalena...
spousta krásného neobjevena....
