Vida, je se tyhle stránky zvrtly ve sbírku pesimistických článků.... On ten dnešní by asi taky těžko mohl být nějaký optimističtější.. Ale není cílem čtenáře rozlítostňovat.. Lidé se sbližují a rozcházejí.. Shrnu to jednoduchou větou - Najednou je to tak nějak jiné.. Ono se to poddá - vždycky se všechno nějak poddá.. Na druhou stranu, za čas zbudou jen ty příjemné vzpomínky na vztah, ve kterém nebyly hádky... Ale budou zasunuty někde hluboko, protože minulostí se žít nedá...A i od těch příjemných vzpomínek je potřeba se rychle odcvaknout, aby šel život dál...
Za pár dnů nás čeká pěkná lyžovačka... A start společných zážitků nového typu.. Zážitků dvou známých.. Ono to těžko může být úplně stejné, jako kdysi.. Ale věřím, že i tak to bude prima... Rád bych pak ještě doplnil alespoň jeden optimistický článek, kterým se počet příspěvků na těhle stránkách uzavře..
Tak ať se nám oběma daří...
.... Minul první víkend... Zeměkoule se pořád stejně otáčí kolem své osy.. Slunce ráno vychází a večer zapadá.. Vlastně se na pohled nic nezměnilo... Víkend plný myšlenek a vzpomínek.. Dilemat...Váhání... Rozhodování... Strašně by se mi chtělo o tebe bojovat... Dal bych nevím co za to, aby to bylo jako dřív... Ale ono se to poddá... A aby se to poddalo, vím, že prostě nemůžu udělat vůbec nic.. To vzdávání se něčemu je hóódně těžké.. Každý máme v sobě zakódován boj o vítězství.. Vzdát se něčeho ( někoho )je taková cesta proti podstatě.. Nejde na to být dopředu připravený, byť jsem se o to snažil... Kolikrát mě napadlo, jak by to vypadalo, kdyby se stejné úsilí, jako jsem věnoval tomu, abych na konec byl připravený a vysvětlování si, proč to nemůže fungovat a proč to nemá perspektivu , dalo věnovat vysvětlování si, že to může fungovat a má to perspektivu a skončí to happy endem... Ježíš, to je složitá myšlenka... No, dost úvah o ničem a zase zpět k normálnímu reálnému životu...
Tak se nějak přihodilo, že jsme zase po čase jeli z práce společně.. Vlastně si už ani nevybavuju, kdy to tak bylo před tím naposledy.. Zablikali jsme na sebe, jako vždycky, trošku jsem zvolnil, aby jsi se mnou mohla srovnat krok, jako vždycky, zamávali si, jako vždycky a jako vždycky už jsem ti už už chtěl poslat pusu na rozloučenou.. Ale v tu chvíli jsem si uvědomil, že už to není jako vždycky a že když vím, že už mě nemiluješ, tak vím, že by ta pusa nefungovala u tebe tak jako dřív a vlastně ani u mě už by tak nemohla nefungovat.. Trošku jsem zavzpomínal nad historií těhle vzdušných pus.. Můj vynález to nebyl, už si nevzpomínám, kde jsem to gesto kdysi viděl a ani si nevzpomínám, že bych to někdy dřív použil...
Jo jo, to jsou takový detaily...
Za pár dnů nás čeká pěkná lyžovačka... A start společných zážitků nového typu.. Zážitků dvou známých.. Ono to těžko může být úplně stejné, jako kdysi.. Ale věřím, že i tak to bude prima... Rád bych pak ještě doplnil alespoň jeden optimistický článek, kterým se počet příspěvků na těhle stránkách uzavře..
Tak ať se nám oběma daří...
.... Minul první víkend... Zeměkoule se pořád stejně otáčí kolem své osy.. Slunce ráno vychází a večer zapadá.. Vlastně se na pohled nic nezměnilo... Víkend plný myšlenek a vzpomínek.. Dilemat...Váhání... Rozhodování... Strašně by se mi chtělo o tebe bojovat... Dal bych nevím co za to, aby to bylo jako dřív... Ale ono se to poddá... A aby se to poddalo, vím, že prostě nemůžu udělat vůbec nic.. To vzdávání se něčemu je hóódně těžké.. Každý máme v sobě zakódován boj o vítězství.. Vzdát se něčeho ( někoho )je taková cesta proti podstatě.. Nejde na to být dopředu připravený, byť jsem se o to snažil... Kolikrát mě napadlo, jak by to vypadalo, kdyby se stejné úsilí, jako jsem věnoval tomu, abych na konec byl připravený a vysvětlování si, proč to nemůže fungovat a proč to nemá perspektivu , dalo věnovat vysvětlování si, že to může fungovat a má to perspektivu a skončí to happy endem... Ježíš, to je složitá myšlenka... No, dost úvah o ničem a zase zpět k normálnímu reálnému životu...
Tak se nějak přihodilo, že jsme zase po čase jeli z práce společně.. Vlastně si už ani nevybavuju, kdy to tak bylo před tím naposledy.. Zablikali jsme na sebe, jako vždycky, trošku jsem zvolnil, aby jsi se mnou mohla srovnat krok, jako vždycky, zamávali si, jako vždycky a jako vždycky už jsem ti už už chtěl poslat pusu na rozloučenou.. Ale v tu chvíli jsem si uvědomil, že už to není jako vždycky a že když vím, že už mě nemiluješ, tak vím, že by ta pusa nefungovala u tebe tak jako dřív a vlastně ani u mě už by tak nemohla nefungovat.. Trošku jsem zavzpomínal nad historií těhle vzdušných pus.. Můj vynález to nebyl, už si nevzpomínám, kde jsem to gesto kdysi viděl a ani si nevzpomínám, že bych to někdy dřív použil...
Jo jo, to jsou takový detaily...
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář