V království borů a hájů měla zima vždycky nádherný ráz. Z Ladových obrázků dýchala její atmosféra do každé domácnosti. Ano. Bývaly ty zimy studené, mráz štípal do tváří a krajina byla schovaná pod sněhobílými peřinami. Tak to šlo léta, desetiletí , staletí.
Až jednou přišla zima jiná. Ponurá. Dlouho těžké mraky nechtěly vydat žádný sníh. Až v noci na Tři krále jen neochotně začaly mraky vypouštět záplavu sněhových vloček. Ráno se ulice a chodníky zaplnily lidmi, kteří tu záplavu s klením začali odklízet.
A jak tak odhazují a prohrnují,všimli si divné věci. Barva sněhu není sněhobílá, jak bývala vždycky, ale taková šedivá. Zima změnila království borů a hájů na šedivé království. A aby toho nebylo málo, obyvatelům království začalo připadat, že i pěna na nápoji pro království typickém, na pivě, je najednou šedivá…V království najednou zavládl z té šedi takový smutek.
I přemýšleli všichni, jak zahnat smutek a co se vlastně mohlo stát. Postupně se všichni začali rozvzpomínat na ledové království. Sousedilo s královstvím borů a hájů a byla v něm místa, kde se sníh držel celý rok. Ta místa ležela za devatero horami, devatero ledopády, devatero mýtnými branami a asi padesáti čerpacími stanicemi Říkalo se, a přenášelo se to z babiček a dědečků na vnuky a vnučky, že právě tam sídlí ledová královna s ledovým králem a s princeznou. A říkalo se také, že královna s králem už pověsili kralování na hřebík, odešli na penzi, na ledovci u černé sjezdovky si otevřeli stánek se svařákem a království teď vládne princezna.
Obě království bývala odjakživa v dobrých vztazích. V obou měli lidé rádi také hudbu a jídlo.
Vážili si receptů na dobroty a hudebních skladatelů tak, že je spojovali v jedno. V ledovém království tak byly oblíbenou laskominou Mozartovy koule a v království druhém sýr Smetanito.
V království borů a hájů, na panství vévody z Jelenů, o princezně přemýšlel chasník Petr.Už se v životě párkrát potkal se zlým skřítkem Vrublou, který nejednomu poddanému dokázal pěkně znepříjemnit život. A tenhle kousek se sněhem tomu chasníkovi připadal přesně jak z kuchyně skřítka Vrubly. Petr začal mít obavy o osud princezny z ledového království. Rozhodl se za ní vypravit. Kdysi už v ledovém království byl a když se rozvzpomínal, vybavil si ouřadu Pepu, který pocházel ze stejného panství a stal se členem princezniny družiny.Princezninu nejbližší družinu tvořili ouřada Pepa a povozník Jarda Kdysi mu ten Pepa vykládal o ledovém hradu, postaveném tak vysoko, že tam už nejezdila ani kabinková lanovka a muselo se sedačkovou.
Jednoho dne zapřáhl Petr svých svěřených sto koní do sání a jal se je vyzkoušet, jak cválají na ledu a ve sněhu. Učil se krotit to stádo ve chvílích, kdy jen ABS dokázalo řádně přitáhnout těm koním uzdu a jen ESP v prudkých zatáčkách zabraňovalo převrácení celých sání.
Pořídil si ďábelská dřeva na nohy a vydal se na cestu.
Cesta to nebyla jednoduchá. Pral se s ledem, se sněhem, s větrem, s dálniční nálepkou, málem si vylámal zuby na kamínku, zamíchaném do strouhanky, v které byl obalen řízek na cestu, ale nevzdával se.
Dostal se až tam, kam ještě šlo dojet se sáněmi. Dál se vláčel kabinkovou lanovkou se žlutými kabinkami a ještě výš už to šlo jen sedačkovou lanovkou, kde mu zadek přimrzal k sedačce. A z místa, kde už to šlo dál jen s ďábelskými dřevy na nohou, zahlédl ledový palác a vydal se k němu.
Ale co to ? Ledový palác má vidět jen střechu.. Chasník volá, ale odpověď žádná.
V pohádce o Šípkové Růžence bylo nutné se k princezně prosekat růžovým chroštím, napadlo Petra. Co když tady je palác princezny zasypaný sněhem ?
Zima byla veliká. Náš chasník se musel zahřát polovinou lahve vodky a pak vyndal z baťohu skládací lopatu a začal hrabat. A hrabal a hrabal, až lopata cinkla. Tam bylo okno.
Odházel sníh od okna a přes sklo zahlédl princeznu. Nejdřív byla bledá, ale jak šlo do pokoje více a více světla, její tvář se projasňovala a na rtech se jí objevil úsměv. Nadšeně rozrazila okno. Petr nestačil úplně uhnout a tak ho rám okna odhodil do závěje. Princezna vyskočila z okna a pomohla mu na nohy.
„Můj zachránče“, radovala se princezna.
Protože jsme v pohádce, oba se políbili.
„A sníh v našem království bude zase bílý“, radoval se Petr.
Princezna se zarazila : „Ale počkej, ty bláhový, na barvu sněhu my princezny nemáme žádný vliv…“
Petr posmutněl.
Mezitím se v princeznině pokoji objevili povozník Jarda s ouřadou Pepou. Nevěřícně mžourali do opravdického slunečního světla.
„Ale počkej princezno, u nás lidé moc chtějí bílý sníh.“, žadonil Petr.
Princezna přemýšlela. Přemýšlela tak usilovně, až se jí kouřilo z uší, ale pořád jí nic nenapadalo.
„Už to mám“, plácl se Petr do čela, z kterého už mu malounko ustupovaly vlasy.
Princezna, ouřada i povozník se na něho zvědavě podívali.
„Vezmeme ty lidi sem. Tady je sníh krásně bílý ! A už nejsou žádné hranice !“
„ A já nakoupím spousty sání, abych sem ty lidi mohl vozit“, radoval se povozník Jarda.
„ A já to budu organizovat a fakturovat“, radoval se ouřada Pepa.
„Princezno“, oslovil červenající se princeznu Petr, „nechme ty dva spřádat jejich plány a vyražme se podívat do údolí.“
„Ale co když nám skřítek Vrubla chystá nějakou další lumpárnu ?“, strachovala se princezna. Ale v tu chvíli se již chasník na svých ďábelských prknech rozjížděl a princezna se rozhodla jej následovat.
A tak tam spolu jezdili a smáli se a popíjeli a pokuřovali až…
Ale to už je děti jiná pohádka.
