První paprsky slunce mě jako už tolikrát před tím zastihly sedícího o samotě v poli velkých kamenů kdesi pod vrcholem. Jako už tolikrát před tím i dnes přemýšlím, jakou cestou to zkusit a jestli vůbec se mi povede vystoupat ještě někam výš. Takhle to jde už docela dlouhý čas. Někdy se mi povede mezi kameny najít průchod kousek výš. Pak zažívám slastný pocit euforie a štěstí. V těch okamžicích věřím tomu, že dojdu až na vrchol téhle hory. Jenže pak je další cesta zatarasena neprůchodným polem a o ten kousek, o který jsem se dostal výš, se zase musím vrátit. A tak to jde už hezkou dobu pořád dokola. V těch chvílích, kdy zjišťuji, že dál to prostě nejde, stále častěji bojuji sám se sebou.
O toho druhého lezce se snažím nezajímat. Občas ho někde zahlédnu, pak se raději ukryji mezi kameny a snažím se na něj nemyslet. Nemyslet na to, jestli se mu třeba před pár okamžiky nepovedlo dojít až na vrchol, nemyslet na to, jaké jsou jeho další plány, nemyslet na to, jak bude pokládán za jediného pokořitele téhle hory…
Vlastně schovávám hlavu do písku….
Stále častěji se mi do mysli vrací dilema, které zaháním jen stále s většími obtížemi. Má vůbec smysl zkoušet hledat další cestu vzhůru ? Budu zase několik dnů přešlapovat, doufat, a až se mi podaří najít sebemenší průchod, podlehnu zase euforii z těch pár metrů, o které se na chvilku dostanu výš a euforii pak zase vystřídá zklamání ze zjištění, že ani tohle není ta cesta až nahoru. Ta hora se mi stala vším. Realita běžného života zůstala kdesi mimo....
Kdyby tohle všechno šlo brát jen jako sportovní vyžití... Jako některé jiné hory a kopce, na kterých jsem dříve stanul. Vylezu nahoru, paráda... Nevylezu-li, no co... Bylo to zkrátka nad moje síly a zkusím to jindy a jinde...
Co na to říká můj rozum, který mě zpravidla doposud dobře vedl ?
„Seber se, slez dolů a vrať se do města. Zkus se vrátit do životní reality, začni řešit praktické otázky jako třeba kde budeš bydlet, co budeš jíst, co budeš dělat zítra, pozítří , za týden, za rok... Časem ti zůstanou jen vzpomínky na ty krásné chvíle, kdy jsi mohl šplhat těmi úbočími a kochat se těmi výhledy... Kdoví, možná tě jednou osud zavede k nějaké jiné hoře, která tě uchvátí a nechá dojít až na samotný vrchol.“
Dny se stále krátí...
Koukám se z okna do šeřícího se dne.
Snažím se žít normálním životem, jako každý jiný člověk... Zabývám se běžnými a každodenními starostmi.. Jestli mám zaplacenou elektřinu, co si dám k večeři. Plánuju, co budu dělat zítra, za týden, za měsíc, za rok... Jo, vzdal jsem to.. Rozum mi řekl, že na vrchol hory pro mě žádná cesta nevede. Jsem zpátky ve městě.. Fyzicky.. V myšlenkách jsem pořád tam.. Nepřemýšlím o tom, co jsem kde udělal špatně, na kterém rozcestí jsem to vzal špatnou cestou.. Nepřemýšlím o tom, jestli přece jen nevede nějaká cestička nahoru.. Nevede..
Za chvilku se snese noc, vyrazím za nákupy, koupím si něco dobrého k večeři, zatopím si v kamnech. Poklábosím s těmi, s nimiž jsem naladěn na stejnou vlnovou délku.. Díky současným možnostem internetu člověk vlastně nikdy není úplně sám. Zajdu na pivo, k tomu poběží nějaká konina komerčního vysílání na obrazovce, která shlíží na lokál jako slunce. Napustím si vanu, ponořím se do horké vody, přečtu pár stránek knížky a rozvalím se ve své velikánské posteli. Zavřu oči a budu zase tam.. U hory, která mě fascinuje a přitahuje.. Zase budu slézat ta její úbočí, vybavovat si v paměti všechna její zákoutí.. A budu se moc těšit na ráno, až budu alespoň chvilku v její blízkosti.. A pak se budu těšit na odpoledne a doufat, že jí budu moct hltat déle... Pořád se nemůžu nabažit její vůně a pohledu na ní... Kdybych chtěl, mohl bych se dostat až na vrcholek snad jakékoliv hory kolem. Ale neláká mě to...
Nepřemýšlím o tom, co je správně, co ne... Vím, co bych měl dělat.. Jenže bych chtěl dělat to, co by se mi strašně moc chtělo... Ne to, co bych měl... Život se rozdělil na dva různé životy... Tomu fyzickému životu chybí snad jen jedno... Chuť... A tenhle fyzický život se trápí závistí vůči tomu psychickému, kterému při tom chybí prakticky všechno, jen ta chuť pokračovat ne..
Za pár dnů se obývákem rozlije světlo vánočního stromku... Budu se snažit vytvořit tu správnou vánoční atmosféru, aby ti, co se octnou v mé blízkosti, byli co nejšťastnější a nejspokojenější... Ale vlastně tam vůbec nebudu.. Jakmile zavřu oči, budu zase na těch svých svazích....
