Vzpomínka na léto
Podzimní obloha byla zatažená šedivými nízkovisícími mraky.. Jak by řekl meteorolog, oblačnost 10/10... Tmavě šedá v kombinaci s nepravidelnými poli světle šedé a modrošedé vytvářela jedinečné výtvarné dílo. Díval jsem se na to nebe ze své kanceláře a vzpomínal na proběhlé léto.
Jeho začátek vypadal nadějně. Červenec byl horký a suchý, mnoho dnů bylo tropických. Nejen tady u nás, ale vlastně v celé Evropě.. Teplotní rekordy padaly i v severoevropských zemích, Baltské moře bylo teplejší, než Egejské moře.. Na pláži v Parnu v Estonsku bylo jako v Řecku.. Rusko bylo sužováno obrovskou vlnou požárů z horka a při třicetistupňových vedrech v Petrohradu bylo nemožné představit si strádání obyvatel za krutých mrazů během německé blokády.
Letní červenec vystřídal podzimní srpen. Většina ho propršela a teplo nebylo nijak závratné. Už si nevybavím, jestli skutečně bylo pořád ošklivo, nebo většinou jen o víkendech, ale asi pořád. Soudím tak podle toho, že na kole jsem jel do práce snad jednou , nebo dvakrát.
A ty nejsilnější vzpomínky na srpnové víkendy jsou také spojené s deštěm..
Zmáčené Kersko při triatlonu.. Hrátky s chudákem deštníkem,, určitě byl už načatej, Ty sama bys ho takhle určitě nezničila.. A kousek od nás byla zajímavá místa. K historickému menhyru to bylo pár desítek metrů, to je takové české malé jednokusové miniStonehenge, a písečný přesyp u Pístů byl jen pár kilometrů – to je taková česká minipoušť... Toušeň už je sice trošku stranou, ale pořád ještě relativně nedaleko.. Tam to znám dobře, na střední škole jsme tam měli školní statek a jezdili jsme tam na praxi... Je tam taky hospoda U lípy.. Taková nic moc, ale navždy zůstané zapsaná v paměti jako první cíl, kam jsme s kamarádem Petrem v sedmnácti letech dojeli motorovým vozidlem společně.... Dojeli jsme si tam tehdy na oběd ( dali jsme si guláš s houskovým knedlíkem za 8,40 Kčs ) traktorem Zetor 6911..Významně jsme si pohazovali bošákem od spínací skříňky a vážně si říkali, že pivo si dát nemůžeme, když jsme do hospody přijeli vozem.. A připadali jsme si strašně dospělí a zodpovědní..
U školního statku byla taky ovocná školka, měl jí na starosti vedoucí pan Daněk ( tehdy se říkalo soudruh ).. Strašlivě šilhal, nikdy se vlastně nedíval na toho, s kým mluvil.. Přezdívali jsme mu „Wabi“.. Tam jsme kupříkladu očkovali růže nebo roubovali jabloně a když zapršelo, schovávali jsme se ve starém autobusovém vleku, který tam na poli stál.. Měl ještě původní modrobílé zbarvení. Zapršelo nám tam snad jen jednou, posedali jsme si na sedačky ve vleku a já jsem očima brousil po interiéru a četl si původní cedulky jako „cestující jsou povinni se za jízdy držet“ „znamení k průvodčímu“..Při troše fantazie bylo možné si představit, jak nás ten vlek odváží někam daleko na fantastický výlet. Byl to takový ten vlek, který jsme spolu viděli při jedné z mála našich společných procházek u Ořechu..
A v takové oblasti jsme se ocitli spolu a nebylo kdy Ti co vyprávět ani co ukázat..
Počasí nevěstilo nic dobrého ani na poslední srpnový víkend, na který jsem se móóóc těšil.. Na společný víkend s holkama... Dopředu jsem si nic nepředstavoval, to hlavní pro mě bylo, že budeme celý víkend blízko sebe.. Těšil jsem se i na společnou cestu. Sice jsi mě chvíli trápila svým ujišťováním, že se dopravíš i sama, ale nakonec jsme opravdu jeli spolu.
A ten večer je to první, co mi vždycky blikne před očima, když zavřu oči.. No večer, ono to už byla spíš hluboká noc a my byli ve stavu, kdy už by bylo záhodno jít spát, a z toho, co se opravdu stane dál, si nebudeme pamatovat všechny detaily..
Zavírám oči a nechávám se přenést v čase zpátky do toho posledního srpnového víkendu nedaleko Berounky..
Zase dostáváme ten bláznivý nápad, jít se vykoupat do řeky.. Je tma, zima, prší.. Brodíme se mokrou trávou a blátem směrem, kterým jen tušíme přístup k vodě. Zatím to vypadá jen jako vzájemné hecování.. Nevěřím, že do vody vlezeš, jsi taková zimomřivá a tahle noc nevypadá jako ideální na koupání..
Docházíme nebo možná spíše doklouzáváme k vodě. Chvíle pravdy.. Fakt tam vlezeme ? Máme na sobě bundy.. Ale to už Ti vypůjčená bunda sklouzává z ramen a vzápětí i všechno ostatní a jsi tu taková, jak Tě příroda stvořila.. Nahá a krásná... A už není cesty zpět a o čem přemýšlet. Také si všechno svlékám a jdeme opatrně do vody.. Je kupodivu docela teplá.. Teplejší než chladný noční vzduch.. Ale jak můžu v takové chvíli myslet na nějaké koupání ? Jediné, co dokážu vnímat, jsi Ty ve své krásné nahotě...
Mám trochu trému z toho, co by se stalo, kdybych Tě obejmul.. Nerad bych něco zkazil..
Drápeme se na břeh a jsme blízko sebe.. A najednou se to seběhlo tak nějak úplně samo.. Mám Tě ve své náruči !.. Je to tak slastný a opojný pocit.. Tvoje tělo je přitisknuté k mému, trochu se chvěješ, asi to bude tím chladem, ale možná také jsi rozechvělá z toho kontaktu..
Cítím na své hrudi, jak je Tvým prsíkům chladno, ale možná jsou také vzrušené.. Lehtání v podbříšku, taky to tak princezno cítíš ?
Chtěl bych si Tě takhle objímat a mačkat celé hodiny, ale to už ležíme na zemi na Tvém ručníku a milujeme se...Déšť zesiluje.. Stébla trávy nás škrábou, Tebe do zad, mě do kolen, ale teď to nevnímáme..
Najednou se rozezvonil můj telefon.. Volají holky z chaty.. Nezbývá mi, než to vzít.. „Neutopili jste se ? Co tam děláte tak dlouho ?“ ozývá se mi do ucha.. Jsem trošku zaskočenej..Co tak teď můžu říct ? Že volají nevhod a že je nám právě náááádherně ? Takhle se přiznat ale nejde.. Naštěstí nepřemýšlím dlouho a už se slyším, jak do telefonu vyprávím, že sedíme na břehu řeky, díváme se do proudu a rozjímáme... Kdyby tak holky tušily, že jsme zrovna úplně nahatý a ležíme na ručníku a co zrovna dělají naše ruce..
Nicméně je už naše dlouhá nepřítomnost podezřelá, tak se oblékáme a vyrážíme zpátky k chatě.. Kupodivu jsme u Berounky nic neztratili, Ty poctivě hlídáš svůj ručník a vypůjčený sprcháč, já mám svoje brejle, baterku, mobil, klíčky od auta i ručník...
Cesta zpátky je nekonečná.. Prší hodně, je zima, mokro, bláto, jsme opilí, občas ztrácíme směr.. Ale to nejdůležitější v tu chvíli je, že Tě můžu držet za ruku..
Sláva, chatu jsme našli.. Okna už jsou potemnělá, holky uklidněné zjištěním, že jsme se neutopili, už zřejmě ulehly.. Takže nás nikdo nečeká a můžeme být ještě chvíli spolu..
A nemusíme být na dešti.. Máme tady naší věrnou spojenkyni a všudypřítomný azyl – Dášenku.. Sklopit sedadla je otázkou okamžiku a svléknout se je snad ještě rychlejší.. Zase se objímáme, líbáme.. Je to tak opojné.. Nemůžu se Tě nabažit.. A líbáme se všude možně.. I tam kde jsem Tě ještě nikdy před tím nelíbal.. Můj jazyk zkoumá Tvá zákoutí a místa rozkoše..Ty se věnuješ mě a roztomile vzdycháš vzrušením... Je to moc krásné a fajn, napadá mě, jaká by to byla erupce, kdybychom byli střízliví ... Stalo by se to ale vůbec, kdybychom byli střízliví ?
Ale už je fakt hodně zima..Oblékáme se a Ty se balíš do červené deky z Dášenky..Jdeme do chaty.. Jedna z holek spí dole, druhá nahoře.. Naše pelíšky jsou také nahoře..
A už se zase svlékáme, abychom mohli do pyžámek.. Po chatě se za námi táhne stopa v podobě odložených kusů oblečení.. Svítím baterkou, abychom holky nevzbudili světlem.. Prohrabáváš tašku a hledáš svoje pyžámko.. Nedaří se.. Prohrabáváš tašku znovu a znovu odshora až dolů a nic.. Po chvilce zjišťuju důvod.. Hledáš svoje pyžámko v mé tašce.. Teď už to jde snadno a jsme v pyžámkách.. Ještě se s Tebou chci chvilku objímat a potřebuješ zahřát, tak lezu k Tobě pod deku.. Nožičky a ručičky máš studené, studí i prsíky.. Jen Tě chvilku zahřeju a přestěhuju se spořádaně do své postýlky, aby nás ráno holky nezastihly spolu.. Je mi s Tebou pod dekou dobře.. Jen na chviličku přivírám oči, víčka už jsou nějaká ztěžklá..
Chvilička se drobet natáhla.. Otevírám jedno oko a vidím světlo, otevírám druhé a vidím Tě vedle sebe, klidně spící a pravidelně oddychující.. Rozhlížím se po místnosti.. Ufff.. Péťa ještě spí.. Stěhovat se od Tebe je tak kruté...
Ráno se budíme, jako by se nic nepřihodilo, všichni na správných lůžkách..
Péťa leze první dolů ze schodů a my jsme spolu ještě na chvilku osaměli.. Převlékáme se.. Dotýkám se Tě a znovu námi prochází vlna vzrušení.. Musím ještě chvilku počkat, takhle mezi holky nemůžu...
A je tu definitivně nový den.. Snídáme a to co se stalo v noci zůstává už jen snem.. Překrásným snem.. Jen škrábance na mých kolenou a na Tvých zádech jsou připomínkou toho, že se to opravdu stalo..
