Takové úplně všední příběhy..

Léto už je definitivně pryč, včerejší sluníčko a teplo nahradil vlezlý liják. Posunuji se odpolední zácpou na Jižní spojce a stěrače líně stírají nepřetržitě se valící vodu. Otřená výseč předního okna se ihned plní stovkami drobných kapiček. Pronikavým tónem se ozývá mobil a ohlašuje přijatou zprávu. Beru přístroj do ruky. Kdopak nám to asi píše ?
Na displeji se objevuje depeše od manželky : "Neodteka WC."
Krátké, jasné, strohé, výstižné, vyčerpávající... Obdivuji tuhle její schopnost. Já si na každou hovadinu taktak vystačím s maximální délkou zprávy.
Co odpovědět ? Byť se jenom poposunuji, tak přeci jen řídím. Takže se také pokouším o stručnost : "Jsem na ceste". Úžasná invence. Musím se pochválit.
Celý zbytek cesty se duševně připravuji na to, co mě čeká. Je ucpaný záchod ? Nebo kanalizace ? Nebo splachovadlo ?
Vcházím do dveří domu a mé první kroky míří na WC. Ano, hladina v míse je výše, než tomu obvykle bývá. A cosi tam pluje jako rybky v akváriu. Rybky to ale nejsou. A kousky rozmočeného toaletního papíru se vznáší kolem hladiny. No, nebude to snadná práce..
Hodlám se převléknout do pracovního oblečení a odstranit závadu. To už ale potkávám maminku mojí ženy. Zve mě k večeři. Jídlo je na stole. Ano, je čas večeře, i když je mi jasné, že bych raději jíst neměl. Ale některé věci mají zkrátka zaběhlý řád, který je nutné dodržovat.
A po jídle jdu konečně na věc.
Venku prší. Zaklekávám k poklopu kanalizace a otvírám ho. Odšroubuji kontrolní otvor na potrubí. Kanalizační potrubí je prázdné. Takže je ucpaný "jen" záchod.
Štětka jako nástroj k prošťouchnutí selhává. Nezbývá, než to "akvárium" vybrat. Starou sklenicí přelévám kapalinu z mísy do kbelíku. Zajímavé - jak odebírám řídkou frakci shora, obsah dole se zahušťuje.
A už zbývá jen troška, ale ta stojí za to.
Cítím známé svíravé pohyby kolem žaludku. Ale myslím, že by nebylo vhodné přidat si další obsah do ucpané mísy, navíc ve formě již zkonzumované večeře. Chod obsahu trávicích cest se mi naštěstí daří včas obrátit správným směrem.
Mísa je prázdná. Prostrkuji do odpadu silný drát a šťourám a šťourám.
Zkouším spláchnout, abych poznal, jestli jsem se svého úkolu zhostil dobře. Bohužel tomu tak není. Voda v míse opět stoupá. Klidně ji sleduji a snažím se odhadnout, zastaví - li se voda ještě v míse nebo až na zemi. Řídím se krédem, které jsme si v zaměstnání vytýčili s kolegou Pepou : "Zbytečně se nenervuj, ono to nějak dopadne". A skutečně. Vzestup hladiny se zastavuje ještě necelý centimetr od horního okraje mísy.
A vybírám znova. Mám ideu. Zase to vyprázdním, mísu odšroubuji od podlahy, odpojím od kanalizace a dostanu se pohodlně do té ucpané trubky. Nejsem si ale jistý, jestli se mi chce vidět to, co trubku ucpalo, a také mi celé tohle řešení připadá pracné. Ale nezoufám, nový nápad se dostaví prakticky ihned.
Protáhl jsem ze zahrady oknem hadici na zalévání a její konec zastrčil co nejdále do odtoku z mísy. Prošťouchnu to tlakem vody.
Malý zádrhel. Půjdu-li ven otočit kohoutkem, co se asi v malé místnosti stihne udát, než se vrátím ? Vytopím celý dům ?
A opačně, přidržím-li na WC hadici v míse, aby jí proud nevytrhl, nedosáhnu na kohoutek, abych vodu pustil. Ruku jako Saxana samozřejmě nemám. Naštěstí mám určitou praxi v řízení pracovních kolektivů a po krátkém motivačním pohovoru se ke kohoutku staví syn.
Na můj pokyn "Pusť to" pouští vodu.
Funguje to ! Voda v míse nestoupá..
S rukou ponořenou v odpadu rumpluji hadicí sem a tam a po chvíli vítězoslavně vydávám další pokyn : "Zavři to !"
Pro jistotu ještě zkouším spláchnout. Funguje to. Nic jsem nemusel odšroubovávat a složitě odstavovat.

Trávicí ústrojí definitivně zklidňuji panákem domácí slivovice. Už se těším, jak budu dávat k dobru historku o náročném úkolu, se kterým jsem se musel takhle vypořádat. Jak nechutné ! Kolikrát to asi budu vyprávět ?
A pak mě napadá vytvořit takové dílko o příbězích všedního dne...