Tady jsem si dovolil splnit trochu jinou formou svůj trest, protože pro mě je lepší napsat něco takového a i jistě pro tebe je to lepší číst, než ještě 81 x opakovat text : “Už nikdy nebudu děvčatům z roadu nabízet takový blbosti jako je prošlá sleva na odběr potravy pro kočky žijící v bytě !” Nicméně druhou část textu : “A zejména to nebudu nabízet tetě !” bych ale asi napsat měl, protože tohle je jen pro tvoje očka, ne pro Janu.. Ale mám takový dojem, že mi tu svou část už odpustila... Tak tě alespoň v myšlenkách zvu na návštěvu k sobě... Což samozřejmě neznamená, že bych tě nezval fyzicky – pozvání k návštěvě je pro tebe stále platné...
Večery v Kamenici končí většinou stejně... Ležím ve svém širokém pelíšku, proti posteli běží televize jako kulisa, aby v pokoji někdo mluvil a nebylo tam ticho jako v hrobě, pod hlavou mám oba polštáře a čtu si knížku... Občas si k tomu smlsnu nějakou mňamku, třeba lékořicové hady nebo nějakou čokoládku, jindy si zalezu o něco dříve a načnu si ještě lahev nějakého vína.. Za oknem bývá černočerná tma, ne taková ta sídlištní oranžová... Knížku odkládám nad sebe na polici, když už jsou víčka tak těžká, že jsou víc zavřená než otevřená... Ještě načasuju televizi, aby po čtvrt hodině zhasla.. Nestává se mi, že bych to vypnutí viděl na vlastní oči... Zhasnu, otočím se na břicho, urochňám si polštáře a ležím.. Přestávám myslet na knížku, její hrdinové odcházejí z mých myšlenek a místo nich přichází jedna jediná osoba – ty..
Vidím tvůj usmívající se obličejík lemovaný rozpuštěnými vlasy... Myslím na tebe bez myšlenek... Trvalo mi docela dlouho, než jsem se to takhle naučil.. Dřív jsem se před usnutím trápil tím, že jsi mi za celý večer nebo den o víkendu ani nenapsala kratinkou zprávičku, nebo jsem uvažoval o tom, co právě asi tak děláš a z toho mi takhle v noci vůbec nebylo dobře na duši...Nebo jsem si představoval, jaké by to bylo být spolu, co bychom všechno spolu mohli podniknout a o to horší pak byl ten každodenní život bez tebe... Nebo jsem tě tak viděl, jak tě objímám ve svém náručí nebo se s tebou vášnivě miluju... Ale to jsem se pak na takové chvilky hrozně moc těšil, možná víc než malý kluk na Vánoce.. Ale ten malej kluk možná není až tak zklamanej, když pak pod stromečkem nenajde tu pistolku, kterou si tak moc přál, jako jsem býval já, když tyhle vzrušující myšlenky zůstávaly jen myšlenkami...
A jak tak vidím ten tvůj obličejík, běhají mi na pozadí černé myšlenky o marnosti všeho, prohře, a vlastní zbytečnosti. Doufám, že usnu rychle a většinou se mi to podaří...
Ten malý kluk má jednu jistotu – v kalendáři se ty Vánoce každý rok opakují.. Sice jen jednou, ale přece... Ví, kdy se rozzáří stromeček, dokáže si spočítat, kolikrát se ještě vyspí, než ten sváteční okamžik nastane..A na Štědrý den pak už od rána nemá chvilku klidu, a nedočkavě vyhlíží ten večerní okamžik..
Když na tebe myslím, nikdy nevím, jestli ještě ten sváteční den někdy přijde.. A když se pak v kalendáři náhodou jeden den s příslibem, že by se mohl stát svátečním, objeví, snažím se na něj myslet co nejméně.. Do chvíle, než za tebou stoupám po žebříku ke svému pokoji, přece vůbec není jisté, jestli ten den opravdu takový bude...
Nemohu se nabažit těch chvil, kdy jsme spolu...Jsou tak vzácné, ale tak krásné a opojné.. Zbožňuju ty okamžiky, kdy jsou naše nahá těla propletena, vnímám vzrušené bradavky tvých prsíků přitisklé na svém těle a můžu tě do sytosti líbat po celém těle, kde jen se mi zachce.. Připouštím, napsal jsem to trochu vzletně – “do sytosti” je nesprávně vybrané slovo, protože to by znamenalo, že přijde chvíle, kdy už bych měl pocit, že bylo polibků dost, že už jsem jich nasycen, jenže to se mi nikdy nestalo.. A líbání po celém těle není taky tak úplně doslova, protože upřednostňuju ta místa, kde se mi zdá, že ti ty polibky přináší nejvíce rozkoše..
Zbožňuju tvé vzdechy, když se vášnivě milujeme a přeji si, aby to milování nikdy neskončilo... Aby zbytek světa proběhl už jen tak, že v tobě budu pořád střídavě mizet a zase se objevovat... A ve chvíli, kdy přichází závěrečná exploze, objevuje se ta myšlenka, že je to možná naposled, že se taková báječná chvíle možná už nikdy nebude opakovat.. Tu myšlenku hned odstrkuju pryč, protože ten čas, kdy spolu jsme, ještě nekončí.. Ještě se chvíli pomazlíme, ještě vyrazíme do KFC na oběd a až pak přijde ten okamžik, kdy tě vysadím před barákem, nebudu ti už moc dát ani pusu na rozloučenou a odjedu...
I večer po takovém dnu bývá trochu jiný... Z polštáře je cítit tvou omamnou vůli a mě připadá, že jsi pořád ještě vedle mě.. Cítím tě, vidím tě tam, a v představách si to celé zase přehrávám... I to , jak si cudně povytahuješ deku, protože se zase stydíš... Postupně pod dekou mizíš, nejdřív nožky, pak klín, pupík, prsíky, až ti zpod deky vykukuje jen hlava s úsměvem, který je v ten okamžik ten nejkrásnější na úplně celém světě.. Kdyby ten úsměv měl možnost vidět Leonardo da Vinci, tak sundá Monu Lisu z hřebíku, postaví jí na zem malbou ke zdi, namaluje tebe a v Louvru by dneska stály fronty na tebe... Tak mě napadá, že až někde uvidím Monu Lisu po tom, co jsem tohle napsal, neuvidím už nikdy jí, ale vždycku už jen tebe...
V koupelně ve vaně si představím, jak jsi se tam sprchovala a čas už tě tlačil, tak jsi se chtěla sprchovat sama... Měl jsem tam v prvních plánech namalovanou vanu jinou a jinak umístěnou, ale pak mi přišlo, že když tam dám tuhle, budeme se v ní moct koupat spolu bez toho, aby někdo z nás musel sedět na špuntu... Jo jo, kdyby se mě někdo někdy ptal, proč je koupelna udělaná takhle, tak o tom vlastně budu muset zalhat... A přitom jsme neměli moc možností si to spolu užít..
Až budu usínat, budu dávat pozor, abych neobsadil tvojí půlku postele a neutlačoval tě někde na krajíčku... Budeš tam mít místo, i když tam nebudeš... Kdyby ses třeba ve snu chtěla přijít přitulit...
Tvá vůně z polštáře se během několika málo dnů rozptýlí, pár dalších dnů mi tě budou připomínat tvé blonďaté vlasy, které se budou tu a tam po různu objevovat a potom už zase zbude jen vzpomínka.. A takové to přání malého kluka : “Ať jsou zase někdy Vánoce!”, i když tyhle v kalendáři zase nikde nebudou... A možná ani už nikdy nepřijdou....
“Už nikdy nebudu děvčatům z roadu nabízet takový blbosti jako je prošlá sleva na odběr potravy pro kočky žijící v bytě !”
