Takové úplně všední příběhy..

Je pondělí, 22.ledna 2018. Dojíždím do práce. Jezdím po pražském okruhu, je to sice dál než přes město, ale mnohem rychlejší. Zima taky za moc nestojí, jako už alespoň deset let. Je pět nad nulou. Někde cestou jsem cítil, jak na podvozku mého obstarožního Meganu odpadl zase kus zkorodované podlahy. To auto už je skoro třináct let staré a má za sebou víc než půl milionu kilometrů, je jen otázka času, kdy se rozpadne. Možná pak dostanu novou Škodu Furii, je sice mnohem menší, ale jezdí už na vodík, takže má mnohem menší spotřebu. Jednu už má mladej Škvařil z oddělení vesmírného exportu a nemůže si jí vynachválit.

Kličkuju mezi kamiony, odstavenými všude kolem skladu a zbožím, které už se nám do skladu nevejde.

Hledám volné místo k zaparkování. Je to hrůza. Posledních deset let firma šíleně expandovala a rozrostla se. Na každé prd je teď pomalu samostatné oddělení s vedoucím….

Našel jsem místo v garážích pod bývalou tratí.

Procházím vchodovými dveřmi a hned se na mě vrhá vrátný. Službu má dneska Dadavid, myslím, že kdysi býval i šéfem jakéhosi oddělení. Ale nějak mu hráblo.

„Dodobré ráno šéfe“, huláká na mě a mrká očima. Jaký já jsem šéf… Moje oddělení je v rámci firmy skoro nejmenší, osmadvacet lidí… „Popodívejte, mám z domova rizoto k obědu“, pokračuje vrátný s připitomělým úsměvem . Musím ho až odstrčit. Je šíleně vlezlý.

Na schodech se zdravím s Janou. Kdysi jsme si říkali teto a strejdo. Ale před několika lety si nechala odsát nějaký ten tuk, upravit prsa, nastřílet vlasy, prodloužit nohy a ruce, natáhnout páteř a stala se z ní vytáhlá útlá dlouhovlasá bruneta. Spíš než teta začala vypadat jako dcera, tak jsme se začli oslovovat jmény.

Na chodbě se vyhýbám Jirkovi Trégrovi. Sice se na svůj věk s kriplkárkou pohybuje po chodbách ladně, ale přeci jen už se mu dost klepe brada a jak už nemá zuby, hrozně slintá, tak musím dávat pozor, aby mě neposlintal. Někdy se zajdu zeptat do účtárny, jestli už Jirka nemá leta na důchod. Ale paní Černá bývá na zmínky o věku a důchodu dost háklivá, tak to budu muset nějak opatrně nahrát.

Vcházím do kanceláře, hážu na parapet svůj notebook a přisunuji si židli. Někde se před lety stala chyba, zapomněli mi objednat stůl do kanceláře, pak ho teda objednali, ale mezitím nastoupil někdo nový, řekli si, Novák už je zvyklý bez stolu, tak dali tomu novému ten objednaný a tak to jde už léta do kola.

Asistentka Hanka, zdědil jsem ji v rámci omlazování kádru po šéfovi, ke kterému nastoupila nová mladší asistentka, mi dává k podpisu nějaké papíry. Podepisuju je, aniž bych je nějak moc studoval, poslední dobou už vidím beztak špatně i na blízko.

Pročítám mailovou poštu od kolegy pana Pepíčka. Kdysi jsme sedávali v jedné kanceláři. Ale už hezkých pár let řídí svou agendu z horské chaty na alpském ledovci. Naposledy jsem ho viděl asi před třemi lety na firemním vánočním večírku v Kongresovém centru.

Vyhlížím z okna. U všech stojí kamiony, jen u jedné, kde se nakládají kamiony autodopravy Krejčí, se zrovna střídají dva návěsy.Poznají se lehce podle typického pana prasete Mojmíra na plachtě.. Ten najíždějící tak tak že netrefil červeného tranzita v rohu parkoviště. Ta dodávka tam stojí asi pět let. Bydlí v ní pan Kubín a čeká na nějakou pěkně zaplacenou zásilku. Dneska ho ale taky nikam nepošleme. Gumy už má na autě za ta léta úplně zteřelé….

Na bočních rampách stojí několik Houserových dodávek. Mají povolení parkovat tady i přes noc, protože se mu všechny nevejdou do podzemních garáží.

Pak můj pohled padne na řadu tabulí na zdi. Musím se usmát. Je na nich rozpis očekávaných příjezdů do skladu. Když jsme začínali s tímhle systémem, sloužila jedna tabule celému skladu na celý týden. Dneska má každá nákladová rampa vlastní tabuli na dopoledne a druhou na odpoledne.

Vařicí vodou z konvice si zalévám tureckou kávu. Už jsem snad poslední z celé firmy. Všichni už si dopřávají z nápojových automatů, které v rámci sociálních výhod dělají všechno za darmo.

Včera jsem byl na jednání u generálního v tom našem skleněném paláci. Chodím tam tak málo často, že vždycky zapomenu, ve kterém generální sedí. Nebo spíš se mi to plete. Nikdy nevím, jestli je to třiadvacáté patro nebo dvaatřicáté…Většinou to spletu a octnu se v tom špatném patře… V tom, co mu říkám spisovatelské. Tam se tvoří firemní směrnice a firemní noviny. Zlaté časy, kdy to býval týdeník o padesáti stranách. Od doby, co je to deník o sto stranách, už to ani nestíhám číst.

Nevím, co si mám o tom novém šéfově nápadu myslet. Ještě jsem chápal, že musíme mít pobočku ve všech sídlech o pětistech obyvatelích a více.. ale abychom teď byli v každé vesnici a městě, to mi přijde skoro jako nesmysl. Ještě, že zrovna kupujeme Českou poštu, tím spoustu poboček a lidí získáme…

Zazvonil telefon. Otráveně ho zvedám, bude to řidič, který v areálu našich skladů nemůže najít sklad konkurence. Je pondělí, to bude pick up, který má nakládat u firmy OTEK. V úterý bude jiný hledat Kune Nagel, ve středu Mersk.. Je to furt stejné. Jezdí jim jedno auto týdně a nemůže je najít. Přitom na každém Bigboardu v areálu se směrovkami k našim skladům jsme nechali dobrou dvacetinu plochy ke zviditelnění konkurenci, i když fyzicky v areálu ani zdaleka takový podíl nemají…

Přemýšlím, kam pojedu letos na dovolenou. Z loňska mi ještě zbyl měsíc, víc než měsíc jsem zkrátka nestihl vybrat.

Pod okny se rozezněl klakson vysokozdvižného vozíku. To zvedají Dana z námořního oddělení do kanceláře. Má speciální vrata, je silnější postavy a kdysi se zasekl na schodišti…

To bylo tehdy hodně zlé krve ve firmě. Vyprostili ho tenkrát až po šesti hodinách a protože se to stalo na konci pracovní doby, nikdo nemohl opustit pracoviště.

Pročítám nové směrnice a pokyny. Oproti včerejšku se toho zase hodně změnilo…

Slunce praží do oken, ta se pomalu zabarvují. Zhasínám světla v kanceláři, i když od doby, co je ČEZ jednou z našich divizí, se energií šetřit nemusí…

Rozsvěcuje se mi obálka na liště monitoru.

Kdopak to asi píše ? Jéé, Lucka.

Začítám se do emailu a už v duchu spřádám odpověď. Jistěže zajdeme po práci do Švestky na kávu. Vždyť je přeci pondělí….

Jak je ta Lucka mazaná ! Kdyby ten email četl kdokoliv nepovolaný z práce, nabyl by dojmu, že se o sebe pokoušíme. Přitom už spolu několik let žijeme, aniž by kdokoliv z firmy cokoliv tušil. Jakým zpestřením vztahu je účast na jakékoliv firemní akci, kde se k sobě chováme jako dva prostí kolegové a ne jako pár !

Máme to zpracováno do takových detailů, jako jsou třeba kontrolní telefonáty od muže, kterého Lucka vydává za svého přítele. Přitom jí jednou denně volá můj dobrý kamarád a skvěle se u toho baví.

Celá ta léta dodržujeme denní program, jak byla Lucka zvyklá. V pondělí a ve čtvrtek chodíme na kávu do Švestky a pak jezdí Lucka na spinning, ve středu chodíme plavat, v pátek jí vozím do jejího oblíbeného restaurantu, kde si pokecá a popije se svými přáteli. V noci si ji pak zase vyzvedávám. A víkendy trávíme někdy společnými výlety, nebo navštěvujeme její nebo moje příbuzné, nebo zvelebujeme náš společný domov, anebo se se někdy jen tak prachobyčejně líně povalujeme...

Zvlášť co se jí převalila třicítka, trochu zlenivěla a do sportovních aktivit jsem jí musel nějaký čas hodně přemlouvat.

Za chvilku se někde na chodbě potkáme, pěkně pozdravíme a přivítáme v novém pracovním dnu, a přitom je to asi hodina, co jsem Lucce připravoval snídani s čerstvými rohlíčky od pekaře až do postýlky..

Snad dneska stihneme vyřešit všechny pracovní záležitosti včas, protože doma pracovní věci zásadně neřešíme. Ale kolik budu dneska snášet pokusů různých chlapů jí sbalit.. Svobodná ženská to má těžký.. Ale já jí můžu věřit..