Takové úplně všední příběhy..

Moc by se mi chtělo napsat nějakou pohádku, která by rozzářila princezninu tvářičku veselým úsměvem.. U které by se pobavila od prvního řádku do posledního...

Ale myšlenky se mi pořád točí kolem věcí, o kterých nemá smysl ani mluvit...

Problémy, kterými by nemělo mít smysl se vůbec zabývat, protože nemají žádné jiné řešení.. Ale pořád z těch myšlenek není cesta ven...

Asi už neumím psát pohádky.. Asi jsem to zapomněl.. Opustila mě Můza, a jak tak o tom přemýšlím vlastně už ani nečekám, že by se ke mě ještě někdy vrátila...

Je to jakoby na obloze zazářila jasná kometa, která zastínila úplně všechno, co tu kdy bylo, chvíli zářila a zase zmizela.. A každý den na tu oblohu koukám, vybavuju si tu kometu do posledního detailu a vím, že už nikdy pro mě zářit nebude.. Ale ta chvíle, kdy kometa zářila, zatřásla celým mým vědomím a bytím.. Do té doby byl svět nějaký a od té doby, co kometa přestala zářit, už není na celém světě nic tak, jako bylo před tím.. Být v práci je najednou skličující, doma je to pořád opuštěnější, cesty autem jsou úplně jiné, plavání je jen plavání, maso z grilu chutná jinak, ztratily se vůbec všechny příjemné chutě, až přijde zima, budou i lyže pomalejší a línější...

Život je najednou jen přežívání, není na co čekat, na co se těšit.. Už nic nepřijde.. Všechno je jedno.. Na ničem nezáleží a nikomu nezáleží na mě..

To už ani nelze nazývat depkou, to je prostě totální rezignace..

Zlobím se proto na sebe.. Možná ještě půlka života je přede mnou, vždyť ještě můžu být někomu užitečný, někomu pomáhat, být mu oporou, můžu někomu splnit nějaké sny, udělat někomu radost.. Možná dokonce i spoustě lidem, kdyby se mi třeba povedlo napsat nějakou moc pěknou pohádku.. A nutím se k tomu, něco udělat, nějak s tou rezignací bojovat, vzepřít se jí..

Bývají momenty, kdy už si skoro myslím, že jsem nad sebou vyhrál. V těch momentech si začínám myslet, že to přeci jen nějak půjde, že když tomu dám čas, zase by se mohla nějaká nová kometa rozzářit na obloze.. Že když třeba rozum zaskočí za city, tak se zase objeví nějaká Můza a zase to půjde dál, vesele a svižně, překážky budou mizet z cesty skoro samy...

Tenhle optimismus ale odezní ještě dřív, než si ho stačím trochu užít.. Jasnou záři komety nelze prostě nahradit mdlým odleskem nějaké padající hvězdy... Navíc jsem stejně jen nudným společníkem, protože mé myšlenku jsou pořád někde jinde, zřejmě nenávratně, nemám , co bych komu mohl nabídnout...

Vždycky jsem zastával názor, že je potřeba pořádně si užít každého dne... Ale ono to najednou nejde.. Kolem ubíhají dny, týdny, měsíce a je to pořád stejné... To to sakra takhle bude už pořád ?

To je možná poprvé, co si uvědomuju, že jsem rád, že je mi tolik, kolik mi je.. Potkat mě něco obdobného před patnácti – dvaceti lety, to si ani neumím představit.. Patnáct – dvacet let takového žití – nežití...

Nelituju toho, že to období proběhlo.. Jednak to bylo moc krásné období a jednak prostě nikdy nelituju ničeho, co jsem kdy jak prožil...

 Ještě jsem to ani nestačil dopsat, a už bych to měl trošičku poopravovat.. Přišlo zase pár chvil, které jsem si pořádně užil... A nebral jsem ty chvíle jako nějaký příslib něčeho, světélko na konci tunelu nebo nějakou naději v něco... Pár chvil, které přišly zničehonic a třeba se už nikdy nebudou opakovat... Tak jsem to bral.. Prožít si něco krátkého a hodně příjemného s vědomím, že to může být naposledy... Aby zbyla na ty chvíle krásná vzpomínka...