Předtucha
Liazka se řítila deštěm. Řidič František Dostál mžoural přes kapky deště do světel reflektorů. Měl dnes nějakou špatnou náladu. V rádiu ho Peter Nagy přesvědčoval, že : „možno dnes si tu posledný krát.“ Na emoce ale nebyl čas. Vykládací rampa byla ještě velmi, velmi daleko..
Probudil jsem se. Řítil se na mně rozjetý náklaďák. Otevřel jsem celý zpocený oči. Z mohutného vozu se stává můj maličký model na skříni. Probouzím se do kalného rána. Obvykle vstávám tak o dvě hodiny později, teď už ale usnout nemohu. Brání mi v tom takový zvláštní pocit. Něco jako když na člověka leze chřipka, ale chřipka to nebyla.
Celé dopoledne jsem strávil psaním článku o převodovkách do svého motoristického týdeníku. Slíbil jsem ho sice odevzdat až zítra, což při mé vrozené lenosti znamenalo, že ho taky zítra napíšu. Ale to něco mě nutilo napsat ho už dneska. Venku bylo sychravo, bláto. Taková ta atmosféra, která provází každý horor. Zvláštní pocit se stupňoval, ve spáncích mi začala bušit krev, až se kdesi v podvědomí rozsvítil nápis : Člověk v nebezpečí.
Má mysl se rozběhla na plné obrátky a začal jsem upadat do jakési deprese. Byla to nezvyklá nálada. Vždycky mě přesvědčovali, že bych mohl dělat komika v cirkuse, ale dneska jsem si připadal jako na funuse. Na funuse.. na funuse.. tedy lidský život v nebezpečí.
Snažil jsem se tu předtuchu zahnat, ale tlačila se na mně pořád. Pořád. Jako noční můra. Jsem přece moderní člověk, na předtuchy nevěřím, ale něco tu bylo. To něco se nedalo odehnat jako moucha nebo žízeň. Bylo to tu pořád.
Po obědě jsem se vydal do redakce. Vyběhl jsem ze svého přízemního domku a hned na ulici, mezi dvěma topoly před mým domkem jsem přeskočil zábradlí. Ale ani to předtuchu nezahnalo. Na protějším chodníku jsem v zamyšlení vrazil do staré sousedky. Omluvil jsem se a chvátal dál, ale ještě jsem zaslechl tiché : „Na každého jednou dojde.“
A v tu chvíli můj mozek přijak strašlivý fakt. S chladností počítače, bez jakýchkoliv pochybností, jsem věděl, že blízký člověk dnes zemře.
Ta myšlenka mnou otřásla. Začal jsem se bát o Květu, o bratra , o rodiče.. Ta myšlenka přehlušila i všechny možné námitky.
Z úvah mě vytrhlo až náhlé zastavení autobusu v místech, kudy obvykle jen projíždí. Za clonou deště stály šňůry aut a dopravní policista se marně snažil zvládnout zácpu vzniklou odkloněním provozu z opravované ulice. A v tom okamžiku se ta myšlenka dále rozvinula – blízký člověk dnes zemře pod koly auta. Věděl jsem to, i když nechápu, jak je tak hluboká sugesce možná. Šarlatánům a senzibilům, kteří se řídí výhradně instinktem, předtuchami a nevysvětlitelnými podvědomými stavy, jsem se dosud jen smál.
Pomalu mě polila hrůza. Vždyť právě já se stávám hříčkou děsné představy. Jakási předtucha vítězí nad vědomím technicky založeného člověka !
Byly to hrozné chvíle, než jsem dorazil do své kanceláře. Vyřídil jsem naléhavé věci, absolvoval poradu a tím jsem dnes skončil. Umínil jsem si, že své dnešní pocity popíšu v krátké povídce. Než jsem odešel, odevzdal jsem asistentce svůj článek : „Kdybych zítra nepřišel, dejte to šéfovi.“
Cestou domů jsem přemýšlel , koho z mých blízkých stihne smrt. Bál jsem se hlavně o Květu, ale připadlo mi to strašlivě fantastické, než aby to bylo reálné. Pak jsem slyšel znovu tu babku : „Na každého jednou dojde.“ A potom, nevím proč, jsem si vzpomněl na svou zcela neobvyklou dnešní činností pro týdeník, zakončenou větou : „Kdybych zítra nepřišel.“… Vždyť já jsem si dneska vyřídil všechny povinnosti. Jakési alibi. Dnes tedy zemřu já. Zachvěl jsem se hrůzou, jak mě ta představa deptala. Deprese byla větší a větší, bál jsem se každého auta, které jsem viděl. Umínil jsem si, že hned zítra zajdu za psychiatrem.
Zcela vyčerpán jsem dorazil domů. Takovou cestu bych nechtěl absolvovat ještě jednou. Za celý život jsem se nikdy nebál tolik, jako dnešní odpoledne.
Okamžitě po příchodu domů jsem si zapnul notebook a dal se do sepisování svých dnešních příhod.
Je už deset hodin večer. Obvykle chodívám večer běhat a na dvě pivka do restaurace na rohu naší ulice. Dneska se už ale nikam nevydám. Moc jsem pokoušel osud. Nechci, aby se ta předtucha vyplnila. Musím se dát dohromady. Je to zvláštní, ale nevím, co budu dělat zítra. Asi se podívám na tenhle příběh a trochu ho propracuju a učešu, aby byl čtivý.. Dobrou noc..
Novinář Petr Bednář zhasnul a lehnul si.
Řidič František Dostál zahlédl ve světle reflektorů své Liazky dva topoly a zábradlí mezi nimi.
V tu chvíli oba muži usnuli. Oba naposledy ve svém životě.
Zpráva z tisku :
Z dosud nezjištěných příčin včera v noci narazil v plné rychlosti nákladní vůz LIAZ, řízený F.D. do rodinného domku občana P.B. Řidič i majitel domu podlehli utrpěným zraněním na místě nehody.
19.4.1988
